Strach uvnitř nás. Každý se něčeho bojí, je to přirozená reakce organismu, která nás má chránit před nebezpečím. Často však máme strach i z věcí, které nám reálně ublížit nemohou. Pavouci, hmyz, pátek 13. a jiné. Kde se vůbec tento strach bere?
Podle některých výzkumů je většina těchto strachů pozůstatkem z minulosti. Strach ze tmy například. V dobách dávno minulých, kdy oheň byla nedosažitelná vzácnost, se čas od času stávalo, že ze tmy vyběhl šavlozubý tygr a zmenšil populaci tlupy o 20%. Později sice oheň byl, nicméně ve tmě se i nadále skrývalo mnohé nebezpečí. Zloději, vrahové či příkopy. Dnes nám po cestě na záchod asi nehrozí, že ze skříně vyrazí jeskynní medvěd a urve nám hlavu, nicméně určitou ostražitost si udržujeme. A není to na škodu. On takový ukopnutý malíček taky není zrovna výhra.
Stejně tak má pravděpodobně kořeny v minulosti i strach z pavouků a podobné havěti. V našich zeměpisných šířkách nám pavouk může způsobit možná tak vyrážku, ale existují druhy, které často potkáte pouze jednou... Podobně bychom mohli ospravedlnit i další typy strachu.
Strach je tedy pozůstatek minulosti, kdy nás chránil před nebezpečím. A protože doba se vyvíjí, vznikají i nové fóbie. Již zmíněný strach z čísel 13 či 666, strach ze společnosti nebo strach z jehel. A stále častěji se skloňuje další fóbie. Xenofobie. Toto téma jsem naťuknul již v článku o předsudcích, ale pojďme se na něj podívat znovu. Xenofobie je dle definice projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Dnes je na xenofobii pohlíženo jako na něco špatného, škodlivého, co do společnosti nepatří. Je tomu tak především kvůli spojení xenofobie a rasismu.
Podíváme-li se však na xenofobii z historického hlediska, vyplyne nám jedna věc. Strach z cizích věcí je člověku vrozen již od nepaměti. Již ve starověku se jednotlivé kultury a národy snažily navzájem zničit, celý středověk provázel kulturní střet mezi arabským světem a evropským světem a 20. století je lemováno střetem ideologií. Xenofobie lidstvo provází celou jeho historií, stejně jako strach ze tmy nebo z pavouků.
Jestliže tedy většinu strachů a fóbií považujeme za dědictví minulosti, které se sice vyvíjí, ale tento vývoj trvá řádově stovky let, proč takto nepohlížíme i na xenofobii? Proč se snažíme xenofobii vytěsnit ze světa, místo abychom se zamysleli, jestli tato fóbie, získaná během tisíců let vývoje lidstva není určitým varováním? Nepoužíváme zde tak trochu dvojí metr?
Páni, takhle mě o tom nikdo nenapadlo přemýšlet. Asi máš pravdu, vlastně spíš asi určitě :) Děkuju za nový pohled na věc