Syřanka Suád Navfalová. Jméno, které asi nikomu nic neřekne, získala cenu Člověka v tísni Homo Homini. Tato cena zřejmě většině také nic neřekne, nicméně důležitější než cena sama a její laureáti jsou názory letošní vítězky. V rozhovoru totiž řekla, že jestliže padne Asad, zmizí i Islámský stát. Dále také nepřímo naznačila, že Asadův režim byl horší, než režim Islámského státu.
Tomu, že by Islámský stát po pádu Asada zmizel zřejmě nikdo další nevěří. Jediná možnost, jak nechat Islámský stát zmizet je masivní vojenská operace za podpory zbytku arabských zemí. To se ale v nejbližší době nejspíš nestane, takže se zde problematikou Islámského státu protentokrát nebudu zabývat. Otázka, která mě po přečtení rozhovoru napadla se týkala spíše tvrzení o krutosti Asadova režimu a také toho, jestli i přes všechnu tvrdost není autokrat v čele státu nejlepším možným řešením pro arabské země. Je jasné, že jako diktátor nemohl Asad při vládnutí postupovat demokraticky a bez použití represivních prostředků. Mám však pocit, že vleklá občanská válka, která se zatím zdá být uvízlá na mrtvém bodě, přinesla mnohem více smrti a neštěstí, než Asadův režim.
Pokud se rozhlédneme po arabském světě, nenajdeme stát, kde by fungovala demokracie západního střihu. V Turecku, kde k ní měli nejblíže, se prezident Erdogan pomalu ale jistě snaží nastolit autokratický režim. V Saudské Arábii a SAE nemůže být o demokracii řeč. V Egyptě vládne armáda, v Libyi probíhá občanská válka, o Iráku není třeba mluvit...
Důvod, proč arabské státy tíhnou k autokratické vládě je jednoduchý. V celé své historii totiž tyto země nikdy nebyly svobodné. Nejdříve byly ovládnuty Araby, poté Osmany a nakonec koloniálními velmocemi. Po první světové válce byly uměle vytvořeny nové státy a do nich dosazeni loutkoví vládci, kteří často stejně museli poslouchat své bývalé pány. Po změnách vyvolaných 2. světovou válkou, kdy se bývalé koloniální mocnosti musely starat o svá zdevastovaná území, se pak v arabských zemích dostali k moci různí králové či generálové, kteří více či méně úspěšně vládli v těchto zemích mnoho desetiletí.
Velký skok přinesl až rok 2011 a arabské jaro. Došlo k pádu několika stabilních režimů, z nichž nejvíce vyčníval pád plukovníka Kaddáfího v Libyi a Husního Mubaraka v Egyptě. Západ tehdy vycítil možnost, jak po mnoha desetiletích opět posílit vliv v arabském světě a podporoval různé povstalecké skupiny s vidinou, že zavedou demokracii. Dnes, po 4 letech od arabského jara vidíme, že to byla mylná vidina. Nelze totiž zavádět něco, co nikdo nezná. A tak v Egyptě vládu Husního Mubaraka nahradila vláda generála al-Sísího a z Libye a hlavně Iráku se stal odstrašující případ ukazující, kam vede snaha roubovat náš, západní, styl vlády do zemí, které na něj nejsou připraveny.
Vždyť i v Evropě trvalo několik století, než se od absolutistické monarchie došlo k demokracii. A myšlenka, že s pomocí západních zemí to arabské státy zvládnou během několika let je naprosto zcestná. Pro Západ je nejlepší podporovat tyto autokraty, kteří sice mají nevybíravé metody vlády, ale umí v zemi udržet pořádek a relativní náboženskou svobodu, než snažit se o zbrklé změny, které před nedávnem pomohly k vzestupu Islámskému státu, který posunul brutalitu na novou úroveň...
Aspoň nějaká snaha, ne? Lepší než to pozorovat a čekat, až k tomu teda dospějou.