S několika novými, významnými konflikty, které se nedávno rozhořely blízko Evropy se začíná mluvit o branné povinnosti. O tom, že je potřeba vychovat další generaci, která bude umět zacházet se zbraněmi a která bude schopna bránit vlast. Jenomže být schopen je pouze jedna věc. Druhá je být ochoten. A je dnešní generace ochotna bojovat za svou zem?
Nemůžu mluvit za všechny, takže budu hodně generalizovat a jako klasického zástupce dnešní mladé generace si vezmu sebe. Šel bych dnes bojovat za svou zem? Ve většině případů ne.
Být tento blog rozšířenější, nejspíš by se na mě sesypalo množství "vlastenců", pro které je padnout za vlast tím nejlepším možným ukončením života. Budiž, jejich volba. Ale já rozhodně za vlast padnout nehodlám. Vlastně jediná varianta, kdy bych dobrovolně šel bojovat je taková, kdy by nás napadli muslimští fanatici. Pak bych bojovat šel. Ačkoliv se však Islámský stát rozpíná čím dál víc, tato varianta v nejbližší době na pořadu dne nebude. Větší nebezpečí válečného konfliktu existuje na východě, na Ukrajině.
Již jsem zde na blogu psal, že nesouhlasím s kroky EU a USA proti Rusku a v současném, zatím neozbrojeném konfliktu, stojím na straně Ruska. A rozhodně nejsem sám. Pokud bychom však doopravdy museli vzít zbraň do ruky a jít válčit, bojovali bychom na straně USA proti Rusku, což by však šlo proti mému přesvědčení.
A v tom je problém. Dnes, v době demokracie a svobody má každý člověk svůj názor na věc. Nastává tak naprosto nový jev, kdy existuje nezanedbatelná menšina, která odmítá oficiální politiku státu. A co si lidé často neuvědomují, takový jev je v historii prakticky poprvé. Tolik svobody jsem nikdy neměli. I opěvovaná demokracie první republiky držela své občany do určité míry na řetězu. Tehdy by si nikdo nedovolil kritizovat prezidenta takovým stylem, jakým dnes kritizujeme Zemana. Navíc, dříve nebyl tak snadný přístup k informacím z celého světa, takže lidé si dělali názor pouze na základě kusých informací z novin, které bylo možno snadno ovlivnit.
Celou historii lidstva tak občané víceméně následovali názory svých vůdců, a proto bylo jednoduché je poslat do války hájit zájmy vlasti. Tento stav však skončil a neexistuje možnost jeho obnovení. Lidé jsou zvyklí tvořit si vlastní názory a stále méně poslouchají oficiální názory autorit. Pokud si tedy chceme i nadále hrát na demokracii, musíme si zvykat, že bude vždy existovat opozice.
Problém je i fakt, že kdyby měla nastat válka s Ruskem, nebojovali bychom za naši zem. Copak Putinovi záleží na dobytí nějaké České republiky? Nenechte se vysmát. Bojovali bychom a umírali především za zájmy USA, které jsou v tomto konfliktu hlavní hybnou silou. Takže žádné padnutí za vlast, ale padnutí za zájmy cizích zemí.
Takže děkuji, nechci. Jak jsem napsal již výše, jediné, co by mě donutilo bojovat by byla invaze muslimů. Možná se někteří mohou ptát, jaký je rozdíl mezi válkou s Ruskem a s muslimy kromě toho, že s Ruskem na rozdíl od muslimů souhlasíš? A bude to dobrá otázka, proto ji rovnou zodpovím. V případě války s muslimy by šlo o střet dvou naprosto odlišných civilizací. Pokud by Rusko vyhrálo, evropská civilizace by se příliš nezměnila, ale v případě výhry muslimů bychom se posunuli o několik staletí nazpátek.
Abych tedy shrnul své myšlenky, bojovat bych šel jedině v případě, kdy by bylo nutné ochránit naši kulturu a samotnou evropskou civilizaci. Jakákoliv jiná válka pro mě není dostatečný důvod nechat se zabít.