Možná jste si všimli, že zde přibyla nová rubrika Právo. Nevím, jak často do ní budu přispívat, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl právo studovat, by se zde čas od času mohl objevit článek na toto téma. A první z nich bude právě dnes. Stejně jako mnoho dalších lidí mě totiž zaujala kauza českých dětí daných norskou sociální službou do pěstounské péče kvůli jejich údajnému zneužívání. V poslední době se navíc objevily zprávy, že by mladší z chlapců mohl být dán k adopci. Tyto zprávy mě vedly k otázce, jak by mohli být dáni k adopci občané cizího státu? Zdá se však, že poměrně jednoduše.
Udělal jsem menší průzkum internetu a povedlo se mi najít anglické znění norského zákona o adopci, zákona na ochranu dětí a zákona o státním občanství. Nejprve pojďme na zákon na ochranu dětí. V prvním paragrafu se dočteme, že se tento zákon týká všech dětí do 18 let nacházejících se v Norsku, což je poměrně bezproblémová část. Asi těžko můžeme čekat, že by se o české děti žijící v Norsku mohla zajímat česká sociálka. Další paragrafy řeší dělení a správu samotného Barnevernetu, a proto přeskočíme na nejzajímavější část, paragraf 4. Zde se dozvíme, že za určitých podmínek je Barnevernet povinen vést vyšetřování, kterému rodiče nesmí nijak bránit. Zásadní informace se nachází ve čtvrté části § 4. Na jejím konci se dozvíme, že při naplnění důvodů daných v části 12 stejného paragrafu mohou být děti odebrány a poslány k pěstounům, do dětského domova či léčebny nebo do instituce zabývající se dětmi minorit (nejsem si jist tímto překladem, nicméně pro tento článek se stejně budeme zabývat pouze otázkou pěstounství...). A jaké že jsou důvody pro odebrání? Ve zkratce, pokud je s dítětem špatně zacházeno nebo rodiče nejsou schopni zvládat jeho výchovu. Až potud je zákon stále poměrně logický. Problém nastává o něco dál, v části 21.
Část 21 se zabývá zrušením příkazu k odebrání a navrácením dětí zpět rodičům. Děti by měly být navráceny v případě, že pominou důvody pro jejich odebrání. Je tu však háček. Dočteme se totiž, že dítě nebude navráceno rodičům v případě, že je již příliš zvyklé na své pěstouny a změna prostředí by mu způsobila újmu. Jestliže jsou chlapci, o které se v tomto případě jedná u pěstounů již 4 roky a jejich kontakt s matkou je minimální, dá se předpokládat, že se jich toto ustanovení týká. Bohužel se však zdá, že norským úřadům taková situace nevadí. Jinak by mohly svěřit děti do péče jejich příbuzných a ne cizích pěstounů...
Máme tedy děti v pěstounské péči, jejichž navrácení rodičům norské úřady brání. Co tedy s nimi? Adopce. Je však možné adoptovat občana cizího státu? Odpověď je, nepřekvapivě, kladná, samozřejmě po splnění určitých kritérií. Tak třeba § 2 podle kterého lze adopci provést pouze pokud je v nejlepším zájmu dítěte. Jak se taková věc prokazuje zde bohužel nepíšou, ale nejlepší zájem dítěte je dost vágní pojem na to, aby se pod něj schovalo jakékoliv ospravedlnění pro adopci. Podle § 7 musí být brán ohled i na názor dítěte, pokud je mu více než 7 let a v případě věku nižšího pokud je schopen formulovat vlastní názor. To je možná jeden z důvodu, proč se píše pouze o adopci mladšího syna, kterému je 6 let. Jednak lze snadno říct, že není schopen formulovat vlastní názor a také je lehčí ho přesvědčit, aby říkal co je potřeba.
Mohlo by se zdát, že u případné adopce by mělo hrát nějakou roli i slovo rodičů. Na to zákon myslí v § 7. Pro adopci je potřeba souhlasu lidí, kteří mají tzv. parental responsibility. V tomto případě, to však zřejmě nebudou rodiče, ale Barnevernet. Rodiče však mají alespoň právo vyjádřit se k případné adopci, i když tzv. parental responsiblity nemají. Jak moc k tomuto názoru bude přihlíženo je však otázkou. V § 16 písmeno b se dozvíme, že pro adopci cizince je potřeba svolení ministerstva, což však v Norsku nejspíše nebude problém.
V zákoně o adopcích sice existuje část zabývající se kolizemi s mezinárodním právem, nicméně v případě, že se adopce týká dítěte trvale žijícího v Norsku, rozhoduje se podle norských zákonů (§ 17). Zdá se tedy, že i adopce cizince je v Norsku bez problémů možná a aby byla krádež dokonalá, zbývá mu pouze udělit občanství. Tady mluví zákon o občanství jasně. Cizinec mladší 18 let adoptovaný Nory získává automaticky norské občanství. Jedinou překážkou je fakt, že Norsko, kromě několika výjimek, nepodporuje dvojí občanství. Zákon však očekává, že se žadatel o občanství sám vzdá minulého občanství. Podle Zákona o státním občanství ČR (186/2013) § 40 je možné přijít o občanství ČR prohlášením. Toto prohlášení může za dítě podat buď rodič nebo zákonný zástupce, což by v případě adopce byl nějaký Nor. Nicméně takovou situaci zákon neřeší a je proto možné, že by adoptovaným dětem zbylo alespoň české občanství.
Závěrem bych chtěl dodat, že situace kterou jsem zde popsal pravděpodobně nemůže nastat tak jednoduše, jelikož existují ještě mnohé mezinárodní smlouvy a dohody, které do tohoto sporu mohou zasáhnout. Na druhé straně Norsko již v některých případech prokázalo, že je schopno ukrást děti cizinců a kritika ostatních států ho nezajímá. Což je na celé situaci nejhorší. Jestliže se stát nepostará o vlastní občany v nouzi, do které se nota bene nedostali čistě vlastní vinou, k čemu ho potom máme?
Opět rozvířený případ českých chlapců v Norsku. Velmi by mě zajímala statistika, týkající se Barnevernetu, kolik dětí úřad odebral rodičům z evropského kulturního prostředí, najmě z východní Evropy a Pobaltských zemí a a kolik dětí vyčlenil k adopci z afrických, asijských a romských
rodin. Vsadím se, že tu bude velký nepoměr.