Po menší pauze zaviněné koncem semestru jsem zpět s článkem, ke kterému mě inspirovalo právě proběhlé mistrovství světa v hokeji. Nebudu zde však rozebírat samotné mistrovství (byť by si Jarda zasloužil minimálně epos), ale věci s ním související. Během mistrovství jsem totiž zaregistroval několik článků na téma vlastenectví, národní hrdosti a používání státní vlajky. Většina těchto článků nic objevného nepřinesla, obvykle se omezovaly na opakování názoru, že jsme vlastenci jenom při hokeji, a jenom když se daří. Našel jsem však i článek, jehož vyznění mě nadzvedlo ze židle. Jedná se o tento článek, v jedné jehož pasáži se píše: Možná jste zaznamenali, když Vladimír Růžička vypustil před šampionátem, že se s nároďákem budou snažit, aby národ mohl být zase jednou hrdý. Kdyby dala Růžovi třeba manželka vojáka v misi facana, tak by nebylo divu. Pro upřesnění ještě dodám, že článek vyšel na webu ozbrojeneslozky.cz. Můj článek se tedy nebude zabývat sportem, ale spíše armádou, lidmi točícími se kolem ní a jejich názory.
Možná někteří z vás nechápou, co mě zrovna na této větě naštvalo. Přímo na této konkrétní větě však lze demonstrovat postoje naprosté většiny příznivců naší armády. Mají totiž pocit, že na činnost naší armády musíme být jako správní vlastenci hrdí a porovnávat hrdost na sportovce s hrdostí na armádu jim přijde téměř jako vlastizrada. Nevím, v jakém světě tito lidé žijí, ale já v dnešní situaci netuším, proč by měla být naše armáda nadřazená všemu ostatnímu. Ano, vojáci mají v popisu práce bránit naši vlast. Za posledních 100 let ji však reálně bránili 2x. V první světové válce, kde se snažili vybojovat vznik vlastního státu a ve druhé světové válce, kde se snažili o jeho znovuobnovení. Od té doby však naše armáda naši zemi nijak nechránila. Je mi jasné, že kdyby si tento příspěvek přečetl někdo z výše zmíněných fanatiků, hned by mě ubil argumenty o zapojení naší armády do různých akcí OSN a NATO. V těchto akcích však rozhodně nebránili naši zem. Nasazení mise OSN v Jugoslávii lze stěží považovat za ochranu České republiky, byť ho do určité míry chápu (ale nesouhlasím). A co se týče nasazení armády v Iráku a Afghánistánu, musím se při dnešní bezpečnostní situaci zeptat, opravdu jsme zničením nedemokratických režimů něčemu pomohli? Viz můj další článek. Ano, armáda sice pomáhá při povodních a podobných živelních katastrofách, ale to i hasiči, záchranáři a spousta dobrovolníků. A přesto se kolem nich netvoří taková aura nedotknutelnosti, jako kolem armády.
Výše napsaným netvrdím, že by naši vojáci nebyli schopni či ochotni v případě nouze naši zemi opravdu bránit. Ale pravdou je, že současná generace vojáků zatím nevykonala nic, čím by si zasloužila mou úctu. Možná mám špatný pohled na věc, ale abych měl k něčemu nebo někomu úctu, musí si tuto úctu zasloužit činy. Ne tím, že nosí zelenou uniformu, kterou před ním sice nosilo i mnoho hrdinů, ale i mnoho zrádců.
Příznivci armády však většinou nejsou jejími členy, takže jejich názory na svět nejsou pro většinu lidí zajímavé. Co by však zajímavé být mělo jsou prohlášení vysoce postavených členů armády k určitým situacím. Například zde. Možná mi uniká nějaký skrytý smysl, ale nemyslím si že je vhodné, aby se jakýkoliv člen armády vyjadřoval k tomu, kdo pro nás je nebo není nepřítel. Určovat vztahy naší země k jednotlivým státům má vláda. A armáda se podle rozhodnutí politiků má řídit. Zatím to však vypadá tak, že naše armáda je nastavená nepřátelsky vůči Rusku a naopak přátelsky vůči USA. V této situaci mě napadá pouze jediné. Co udělají naši vojáci, pokud se k moci dostanou politici, kteří budou chtít radikálně změnit zahraniční politiku ČR? Bude generál Pavel nebo jeho nástupci najednou velebit Rusko? Nebo provedou státní převrat, aby bylo po jejich?
Během první republiky měli vojáci zákaz volit, aby svou podporou nemohli ovlivňovat politiku ve státě. Dnes jsme již trochu pokročili a volební právo bych vojákům neupíral, nicméně si myslím, že členové armády na jakémkoliv postu by měli zůstat nestranní a nechat silná slova politikům. Spojení politiky a armády by totiž nemuselo mít dobrý konec...