Nacisté před soudem
19. července 2015 v 15:23 | eli | HistorieKomentáře
Osobně považuju za naprosto groteskní odsoudit někoho po tak dlouhé době a hlavně v tak vysokém věku do vězení. Obzvláště po tom co po něm s prominutím neštěkl ani pes. Otázkou ale je (a přiznávám se že v tomto případě nemám dostatek informací, proto to podám formou otázek) zda za )od)souzením nestálo něco jiného, může to být i mezilidská nevraživost, kdy někdo mohl medializovat tento konkrétní příklad. A pak v rámci vyrovnání se s minulostí nezbývá nic jiného. Proto, kdo na případ upozornil? Proč se to začalo projednávat až teď? Jaké jsou psychologické dopady na lidi, pokud by to bylo medializováno ale nebyl odsouzen? (špatné, budu se bouřit a nebude se jim líbit odpuštění trestu v tomto případě, když on, tak proč ne někdo jiný? necháme běhat po světě všechny vrahy?) A fakt že byl sekretářka/skladník už nikoho zajímat nebude.
Takže si myslím, že odsouzen za válečné zločiny? Ano. Forma trestu? Bezpředmětná - vězení v jeho věku je stejné jako trest smrti.
Za slušnost bych považovala z jeho strany veřejnou omluvu pozůstalým.
[1]: Mám v plánu i samostatnej článek (možná i víc) o SS, ale zatím není úplně čas :/
[2]: Jak to bylo v tomhle konkrétním případě nevím, ale obecně se dá říct, že tihle poslední nacisti jsou souzení na základě udání. Ať už nějaké soukromé osoby nebo častěji různých lovců nacistů. Nejznámější taková organizace je Centrum Simona Wiesenthala.
[3]: Co budou děla, až jim ti nacisti dojdou? Vymřou?
(no to jen tak pro odlehčení)
Naprosto souhlsím včetně závěru - že cílem je odpoutat pozornost od aktuálních kauz. V tomto případě fakt už není co řešit...
No jo, spravedlnost "v akci". Podle mě už je zbytečné dávat tak staré lidi do vězení, je to pro ně skoro stejné jako domov důchodců.
A poslední myšlenka to vystihuje naprosto přesně. Místo toho, aby řešili důležitější věci, budou se pitvat v prkotinách. Potom se nejspíš bude řešit povolená výška trávníku v EU.
[4]: Oni si něco najdou. Buď to bude boj proti neonacistům nebo budou tvrdit, že někteří nacisti můžou být pořád naživu. O některých nacistech totiž nejsou zprávy, takže je pořád šance, že žijou, byť by jim bylo okolo 100 let.
Soudit po 70 letech bezvýznamného řadového člena SS je vysloveně šaškárna. Zejména v souvislosti s tím, že si v Německu pod nepřímou ochranou spolkové vlády, či s přimhouřením jejích očí, desítky let spokojeně žila a též dožila řada skutečných válečných zločinců.
Velmi diskutabilní na tomto poli byla zejména činnost společnosti Stille Hilfe, která je prezentována jako humanitární organizace pro pomoc válečným zajatcům a internovaným osobám.
Ve skutečnosti se však jedná o společnost na podporu příslušníků zbraní SS. A asi ne úplně náhodou byla vývěsním štítem a vysoce ceněnou aktivistkou této organizace paní Gudrun Burwitz, dcera Reichsführera-SS Heinricha Himmlera, která se nikdy nevzdala svého nacistického přesvědčení a opakovaně jej prezentovala.
Velmi kontroverzní je též německý zákon, který zakazuje vydávat německé nacistické válečné zločince do jiných zemí. Tedy i do zemí, na jejichž území se v období II.světové války dopustili válečných zločinů.
Tento velký černý flek na charakteru Spolkové republiky Německo, který je mimo jiné stále aktivní, nemohou Němci smazat, ani kdyby odsoudili třeba sto takových Oskarů Gröningů.
[8]: Spojení pojmů Stille Hilfe a humanitární organizace snad nikdo ani nevěří :)
Ale Gudrun bych za její činnost zase moc neodsuzoval. Ono je hodně těžký si přiznat, že vlastní otec byl jeden z největších zločinců v historii. Mám dokonce pocit, že tenhle stav, kdy člověk záměrně věří nečemu, co není pravda, aby si nemusel přiznat něco horšího, mají psychologové nějakou škatulku..
A nemáš náhodou odkaz na ten zákon? Docela mě to zajímá a nějak se mi ho nedaří najít.
Číslo toho zákona ti teda neřeknu. Ale kdysi o tomto zákoně mluvil reportér Standa Motl, když hledal v Německu nacistické zločince, jako třeba terezínského dozorce Antona Mallotha. Myslím, že je to přímo ústavní zákon BRD. Tehdy z něho Motl dokonce předčítal, včetně perličky, že německý občan smí být vydán do zahraničí k trestnímu stíhání pouze s vlastním souhlasem.
Podobnou zmínku jsem našel i v německém zákoně § 80 IRG.
Ostatně, na tyto zákony dodnes neustále naráží justice ostatních států, když požadují po Německu spolupráci při stíhání německých občanů za trestné činy spáchané na jejich území. A to navzdory mnoha podepsaným bilaterálním či multilaterálním dohodám.
Co se týče té Gudrun Burwitz, tak tam je otázkou, jestli se jedná pouze o jakousi duševní blokaci nebo jen o nedostatek charakteru.
Mnozí potomci nacistických zločinců se totiž s faktem zločinnosti svých předků vyrovnali celkem čestně a někteří se za jejich jednání dokonce omluvili. I když nemuseli, protože oni sami nic nespáchali.
A už vůbec nepomáhali nacistickým zločincům skrývat se před potrestáním, jako to dělala právě Gudrun Burwitz.
[10]: Nj, ale že jim pomáhala se ukrýt je až důsledek. Zajímavější by byla příčina jejího chování. Něco sem si o ní zkusil vygooglit a podle všeho ji po válce často vyhazovali ze zaměstnání, protože byla dcerou Himmlera. Z nějakýho hotelu ji údajně vyhodili potom, co se nějakej žid divil, jak můžou někoho takovýho zaměstnat. Když si k tomu připočtem, že Himmler byl nejspíš jako otec dobrej a jestli zdědila jeho touhu po ocenění, tak se nakonec není čemu divit.
Záleží na psychice každýho, jak se s tím vyrovná. Někteří to zvládli, Gudrun asi ne...
Jsem vůbec netušila, co že to byly ty jednotky Waffen O:) Dík za osvětu.