close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nacisté před soudem

19. července 2015 v 15:23 | eli |  Historie
Oskar Gröning byl důchodce, který si jako spousta jiných Němců jeho věku nesl své válečné tajemství. Byl totiž jedním z úředníků v Osvětimi. Nebudu používat slovo dozorce, jelikož náplní jeho práce byla evidence a třídění zavazadel, což se s činností dozorce příliš neslučuje. Po válce, stejně jako mnozí další členové SS dokázal své působení skrýt a nebýt jeho vlastního svědomí, nikdy by se na jeho činnost nepřišlo. Oskar však v 80. letech udělal chybu, když se pokoušel vyvrátit argumenty popíračů holocaustu svým svědectvím o fungování Osvětimi. V té době se mu nic nestalo. Dalších 20 let spokojeně žil a až na sklonku života, ve věku 94 let byl za svou činnost odsouzen. Více než 70 let od konce 2. světové války.


Jako každý podobný proces, i tento byl médii poměrně sledovaný a máme tak relativně dobré informace o tom, za co byl vlastně odsouzen. Oskar Gröning, úředník pověřený evidencí zavazadel osvětimských vězňů byl odsouzen za spoluvinu za zabití 300 000 maďarských občanů v roce 1944. A mě hned napadly 2 otázky. Byla tato údajná spoluvina tak velká, aby bylo nutno začínat proces po více než 70 letech? A jak moc je spravedlivé odsoudit takto nízko postaveného člena SS? Především druhá otázka možná přijde někomu podivná. Proto se jí na dalších řádcích pokusím osvětlit.

Po 2. světové válce začaly probíhat procesy s vysoce postavenými nacistickými zločinci. Nejznámějším z těchto procesů je bezesporu Norimberský proces. Po něm však následovaly další procesy s méně známými představiteli 3. říše, jejichž zločiny si však nezadaly se zločiny nejvýše postavených nacistů. Tyto procesy však již nebyly příliš na očích veřejnosti, jelikož se obyčejní lidé snažili na válku spíše zapomenout a nechtěli si znovu a znovu připomínat její hrůzy. A tak zatímco odsouzenci v Norimberském procesu se nedočkali žádné shovívavosti, ostatní odsouzení se měli mnohem lépe. Ačkoliv to nebylo pravidlem, obvykle tyto pozdější procesy probíhaly podle stejného řádu. Největší zločinci byli odsouzeni k trestu smrti, ale části z nich byl trest změněn na doživotí. Další obvinění pak dostali tresty v rozmezí 15 let až doživotí. Doživotně odsouzeným však byly tresty později kráceny obvykle na 15 let a nakonec bylo velké množství těchto nacistů propuštěno již v polovině 50. let, tedy 10 let po válce.

Abych vám výše popsané lépe ilustroval, popíšu zde osudy několika vysoce postavených nacistů. Začneme Josefem "Seppem" Dietrichem. Byl jedním ze 4 Oberstgruppenführerů SS, vůbec nejvyšší dosažitelné hodnosti v SS. Patřil mezi nejstarší a nejvěrnější příznivce Adolfa Hitlera a již od poloviny 20. let pomáhal zajišťovat jeho ochranu. Později se stal velitelem Leibstandarte SS Adolf Hitler, Hitlerovy osobní ochranky, ze které se později zformovala divize Waffen SS proslulá mnoha válečnými zločiny. Jako její velitel se také zúčastnil Noci dlouhých nožů, při které pomáhal likvidovat Hitlerovy odpůrce. Později se stal velitelem 5. a 6. tankové armády, jejíž členové jsou zodpovědní například za Malmédský masakr. A trest? Původně doživotí, ale propuštěn byl již v roce 1955. Později sice existovala snaha odsoudit ho za zločiny spáchané během Noci dlouhých nožů, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu do vězení nenastoupil.

Někteří by však mohli správně zmínit, že Sepp Dietrich nebyl přímo účastníkem holocaustu. Takže se pojďme podívat na některé účastníky holocaustu, kteří si za své aktivity odseděli pouze několik let. Heinz Jost, člen SS a SD a jeden z velitelů Einsatzgruppe A, který byl ze své pozice odpovědný za genocidu tisíců obyvatel východní Evropy. Po válce odešel od soudu s doživotním trestem, byl však propuštěn v roce 1951. V zajetí a vězení tedy strávil 6 let. Oskar Gröning byl odsouzen na 4 roky i když osobně nenařídil ani jednu vraždu... Heinz Schubert, člen Einsatzgruppe D, odsouzen k trestu smrti, později mu byl trest zkrácen na 10 let a propuštěn byl již v roce 1952.

Zajímavým případem je také Franz Xaver Schwarz, který sloužil jako pokladník NSDAP a po válce byl jediným žijícím člověkem, který mohl osvětlit financování NSDAP. Zemřel však v roce 1947, aniž by byl vyslechnut.

Po této historické exkurzi se vraťme zpět k Oskaru Gröningovi. Jak adekvátní je odsoudit člověka na 4 roky za to, že pouze vykonával administrativní práci v koncentračním táboře, když víme, že lidé osobně odpovědní za smrt stovek a někdy i tisíců lidí si odseděli 10 let? Někdy dokonce méně... Jistě, Oskar Gröning udělal chybu, když se rozhodl vstoupit do SS, ale můžeme vůbec po 70 letech soudit činy mladého muže zfanatizovaného propagandou, který si však soudě podle jeho pozdějších výroků uvědomil ohavnost nacistického režimu a snažil se aktivně vystoupit proti jeho zastáncům? Pokud měli Němci opravdu zájem na odsouzení všech nacistických zločinců, měli tak udělat hned po válce. Dnes, po 70 letech, už to spíše vypadá, že Němci nemají zájem soustředit se na současnost a místo řešení skutečných problémů předhazují veřejnosti údajné zločince z doby, o které již většina lidí pouze četla. A tak nezbývá než doufat, že německým soudcům zbyl ještě nějaký zdravý rozum a nechají Oskara v klidu dožít v domácím vězení.
 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 20. července 2015 v 17:26 | Reagovat

Jsem vůbec netušila, co že to byly ty jednotky Waffen O:) Dík za osvětu.

2 agrrrefrit agrrrefrit | Web | 20. července 2015 v 17:30 | Reagovat

Osobně považuju za naprosto groteskní odsoudit někoho po tak dlouhé době a hlavně v tak vysokém věku do vězení. Obzvláště po tom co po něm s prominutím neštěkl ani pes. Otázkou ale je (a přiznávám se že v tomto případě nemám dostatek informací, proto to podám formou otázek) zda za )od)souzením nestálo něco jiného, může to být i mezilidská nevraživost, kdy někdo mohl medializovat tento konkrétní příklad. A pak v rámci vyrovnání se s minulostí nezbývá nic jiného. Proto, kdo na případ upozornil? Proč se to začalo projednávat až teď? Jaké jsou psychologické dopady na lidi, pokud by to bylo medializováno ale nebyl odsouzen? (špatné, budu se bouřit a nebude se jim líbit odpuštění trestu v tomto případě, když on, tak proč ne někdo jiný? necháme běhat po světě všechny vrahy?) A fakt že byl sekretářka/skladník už nikoho zajímat nebude.

Takže si myslím, že odsouzen za válečné zločiny? Ano. Forma trestu? Bezpředmětná - vězení v jeho věku je stejné jako trest smrti.

Za slušnost bych považovala z jeho strany veřejnou omluvu pozůstalým.

3 acontrario acontrario | 20. července 2015 v 17:59 | Reagovat

[1]: Mám v plánu i samostatnej článek (možná i víc) o SS, ale zatím není úplně čas :/

[2]: Jak to bylo v tomhle konkrétním případě nevím, ale obecně se dá říct, že tihle poslední nacisti jsou souzení na základě udání. Ať už nějaké soukromé osoby nebo častěji různých lovců nacistů. Nejznámější taková organizace je Centrum Simona Wiesenthala.

4 agrrrefrit agrrrefrit | Web | 20. července 2015 v 18:26 | Reagovat

[3]: Co budou děla, až jim ti nacisti dojdou? Vymřou?
(no to jen tak pro odlehčení)

5 Kosma Kosma | Web | 24. července 2015 v 0:03 | Reagovat

Naprosto souhlsím včetně závěru - že cílem je odpoutat pozornost od aktuálních kauz. V tomto případě fakt už není co řešit...

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 29. července 2015 v 16:51 | Reagovat

No jo, spravedlnost "v akci". Podle mě už je zbytečné dávat tak staré lidi do vězení, je to pro ně skoro stejné jako domov důchodců.

A poslední myšlenka to vystihuje naprosto přesně. Místo toho, aby řešili důležitější věci, budou se pitvat v prkotinách. Potom se nejspíš bude řešit povolená výška trávníku v EU.

7 acontrario acontrario | 29. července 2015 v 18:01 | Reagovat

[4]: Oni si něco najdou. Buď to bude boj proti neonacistům nebo budou tvrdit, že někteří nacisti můžou být pořád naživu. O některých nacistech totiž nejsou zprávy, takže je pořád šance, že žijou, byť by jim bylo okolo 100 let.

8 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 30. července 2015 v 4:29 | Reagovat

Soudit po 70 letech bezvýznamného řadového člena SS je vysloveně šaškárna. Zejména v souvislosti s tím, že si v Německu pod nepřímou ochranou spolkové vlády, či s přimhouřením jejích očí, desítky let spokojeně žila a též dožila řada skutečných válečných zločinců.
Velmi diskutabilní na tomto poli byla zejména činnost společnosti Stille Hilfe, která je prezentována jako humanitární organizace pro pomoc válečným zajatcům a internovaným osobám.
Ve skutečnosti se však jedná o společnost na podporu příslušníků zbraní SS. A asi ne úplně náhodou byla vývěsním štítem a vysoce ceněnou aktivistkou této organizace paní Gudrun Burwitz, dcera Reichsführera-SS Heinricha Himmlera, která se nikdy nevzdala svého nacistického přesvědčení a opakovaně jej prezentovala.
Velmi kontroverzní je též německý zákon, který zakazuje vydávat německé nacistické válečné zločince do jiných zemí. Tedy i do zemí, na jejichž území se v období II.světové války dopustili válečných zločinů.  
Tento velký černý flek na charakteru Spolkové republiky Německo, který je mimo jiné stále aktivní, nemohou Němci smazat, ani kdyby odsoudili třeba sto takových Oskarů Gröningů.

9 acontrario acontrario | 30. července 2015 v 17:16 | Reagovat

[8]: Spojení pojmů Stille Hilfe a humanitární organizace snad nikdo ani nevěří :)
Ale Gudrun bych za její činnost zase moc neodsuzoval. Ono je hodně těžký si přiznat, že vlastní otec byl jeden z největších zločinců v historii. Mám dokonce pocit, že tenhle stav, kdy člověk záměrně věří nečemu, co není pravda, aby si nemusel přiznat něco horšího, mají psychologové nějakou škatulku..
A nemáš náhodou odkaz na ten zákon? Docela mě to zajímá a nějak se mi ho nedaří najít.

10 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 30. července 2015 v 19:19 | Reagovat

Číslo toho zákona ti teda neřeknu. Ale kdysi o tomto zákoně mluvil reportér Standa Motl, když hledal v Německu nacistické zločince, jako třeba terezínského dozorce Antona Mallotha. Myslím, že je to přímo ústavní zákon BRD. Tehdy z něho Motl dokonce předčítal, včetně perličky, že německý občan smí být vydán do zahraničí k trestnímu stíhání pouze s vlastním souhlasem.
Podobnou zmínku jsem našel i v německém zákoně § 80 IRG.
Ostatně, na tyto zákony dodnes neustále naráží justice ostatních států, když požadují po Německu spolupráci při stíhání německých občanů za trestné činy spáchané na jejich území. A to navzdory mnoha podepsaným bilaterálním či multilaterálním dohodám.
Co se týče té Gudrun Burwitz, tak tam je otázkou, jestli se jedná pouze o jakousi duševní blokaci nebo jen o nedostatek charakteru.
Mnozí potomci nacistických zločinců se totiž s faktem zločinnosti svých předků vyrovnali celkem čestně a někteří se za jejich jednání dokonce omluvili. I když nemuseli, protože oni sami nic nespáchali.
A už vůbec nepomáhali nacistickým zločincům skrývat se před potrestáním, jako to dělala právě Gudrun Burwitz.

11 acontrario acontrario | 30. července 2015 v 21:09 | Reagovat

[10]: Nj, ale že jim pomáhala se ukrýt je až důsledek. Zajímavější by byla příčina jejího chování. Něco sem si o ní zkusil vygooglit a podle všeho ji po válce často vyhazovali ze zaměstnání, protože byla dcerou Himmlera. Z nějakýho hotelu ji údajně vyhodili potom, co se nějakej žid divil, jak můžou někoho takovýho zaměstnat. Když si k tomu připočtem, že Himmler byl nejspíš jako otec dobrej a jestli zdědila jeho touhu po ocenění, tak se nakonec není čemu divit.
Záleží na psychice každýho, jak se s tím vyrovná. Někteří to zvládli, Gudrun asi ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama